Poprvé se Lóže Národ, stejně jako ostatní československé zednářské lóže, rozpustila usnesením ze dne 14. října 1938.
Řada zednářů odešla do emigrace. Z hlediska historické kontinuity je důležité zmínit aktivitu zednářů v Londýně, na jejichž činnosti se podílelo asi 50 aktivních zednářů z různých lóží. Někteří z nich byli členy exilové vlády (Ladislav Feierabend, Jan Masaryk, Jaromír Nečas, Hubert Ripka) a úředníky exilových ministerstev (František Uhlíř, Jaroslav Císař, František Černý, Ladislav Ploskal, Otta Dvouletý, Hugo Stein). Jejich vytrvalou pílí se podařilo dosáhnout zvolení Vladimíra Klecandy Velikým Mistrem Národní Veliké Lóže Československé v exilu (NVLČs v exilu), do které bylo vneseno světlo v prostorách Spojené Veliké Lóže Anglické (UGLE) 7. června 1941. Tím UGLE zcela výjimečně připustila, aby na jejím teritoriu působnosti pracovala jiná Veliká Lóže. K její činnosti dokonce propůjčila své prostory ve Freemasons‘ Hall v Londýně. V březnu 1945 získala NVLČs v exilu od UGLE souhlas pro pokračování zednářské činnosti v Londýně až do doby, kdy bude v Československu znovu obnovena NVLČs.
Po konci druhé světové války probíhaly první přípravné zednářské schůzky v Praze. Ustavující shromáždění přípravného výboru NVLČs se konalo 11. května 1946, kdy se sešli členové různých lóží včetně Lóže Národ. Rozeslali dopis všem Mistrům lóží z roku 1938 a vyzvali je k obnovení činnosti. Ve skutečnosti v té době již v Praze formálně se svolením UGLE existovala exilová Lóže Komenský, i když současně bylo platné důvěrné nařízení vlády ministru vnitra Noskovi nepovolit obnovu zednářských spolků. Na konci roku 1946 přípravný výbor napsal rozsáhlé memorandum o svobodném zednářství v Československu určené premiéru Gottwaldovi a ministrům vnitra a školství. Ministerstvo vnitra vypracovalo řadu posudků. V roce 1947 nakonec povolilo obnovení zednářství a existenci NVLČs, ovšem za určitých podmínek.
Ty však byly pro zednáře šokující a způsobily dlouhé vyjednávání o jejich přijetí. Nakonec bylo na 26. října 1947 svoláno Valné shromáždění do Colloredo-Mansfeldského paláce v Karlově ulici v Praze, na nejvyšší funkce byli nominováni Bohumil Vančura, který se i stal Velikým Mistrem a čestným Velikým Mistrem se stal Jaroslav Kvapil. Do vysoké funkce byl zvolen i Jiří Syllaba z Lóže Národ.
Postupně se měla obnovit činnost jednotlivých lóží. Od počátku se však zednáři potýkali s problémy. Hledali vhodné prostory, pátrali po zabaveném majetku, knihách…
Podmínky pro činnost se od roku 1948 neustále zhoršovaly. Komunistická strana si kladla stále obtížněji splnitelné požadavky. Přítomnost dohledu KSČ přímo na jednání lóží, plán činnosti jednotlivých lóží, dokonce přijímání žen do Řádu…
Od roku 1948 byla situace i mezi zednáři velmi neklidná. Na počátku se všichni domnívali, že jde jen o přechodné období, které se jim podaří překonat, ale s narůstajícími represemi a silou komunistické diktatury se postupně více bratrů přiklánělo k myšlence přerušení činnosti. Nakonec se 1. dubna 1951 na Valném shromáždění rozhodlo o dobrovolném uspání zednářské práce na přechodnou dobu. Nikdo v té době netušil, že to bude až do roku 1990.
Bratři se nadále setkávali v bytech na příležitostných tajných setkáních, mimo Prahu byla dvě místa pravidelnějších setkávání, a to Mariánské Lázně a Pastviny v Orlických horách. Sdíleli mezi sebou některé filozofické úvahy a snažili se udržovat kontakt i se zahraničními lóžemi. Aktivně pracovaly i exilové Lóže.
Bratři si v dobách totality pomáhali v rámci možností i materiálně, předávali pomoc rodinám bratrů postižených represí komunistického režimu. Přestože nemohli sdílet zednářské učení v rámci lóže, o to více se řada bratrů snažila uplatnit myšlenky zednářství v občanském životě.
kolektiv (text pochází z panelu výstavy 100 let lóže Národ v Klementinu)
