Zednářský a duchovní život prof. MUDr. Vladimíra Wagnera očima jeho syna Michala Wagnera
Můj otec Vladimír Wagner se narodil v roce 1911 v Brně v rodině státního úředníka. Rodina si vedla za jeho vyrůstání a rané dospělosti po dobu první Československé republiky hospodářsky dobře.
Otec byl během svých středoškolských studií zanícený křesťan. Postupně však ztrácí víru ve věrohodnost textu bible. Jeho obdiv k Ježíši jako historické postavě zůstává, avšak s tím, že ho nemůžeme na základě existujících dokumentů znát natolik, abychom na tom založili svůj náboženský život.
Místo toho získává obdiv k vědeckému poznání a rozhoduje se pro vědeckou dráhu založenou na studiu medicíny. Věda ovšem byla v meziválečném období vnímána jako slibnější síla, než je tomu dnes, ve 21 století. Její prokázaný potenciál objevovat pravdivé zákonitosti dával tehdy mnoha myslícím lidem naději, že další vědecké objevy mohou rychle vést ke společnosti spravedlivější a duchově svobodnější a hlubší. Proto otec tehdy doufá v racionální a vědecký levicový vývoj vedoucí k hlubší sociální spravedlnosti. Začátek německé okupace ho zastihuje jako právě ženatého lékaře počínajícího vědeckou dráhu. Tu dobře popisuje ve svých pamětech nazvaných „Symptomy bezmoci: vzpomínky“1 vydaných nakladatelstvím Galén. Ve svých pamětech popisuje hlavně lékařské a výzkumnické prostředí. O svých zednářských kontaktech v pamětech, psaných za totalitního režimu, mlčí.
Obdivuje přínos tehdy rostoucí intelektuální autoritě vědy pro společnost jako celek. To ho však nevede k bezvýhradnému přijetí vědeckého materialismu jako světového názoru. Jeho knihovna podává bohaté svědectví o jeho pokračujícím úsilí získat co nejvíce duchovních hodnot ze všech možných zdrojů: Historii a popularizaci vědy, z intelektuálních evropských románů, děl filosofických i textů o prakticky všech světových náboženstvích.
Celou druhou světovou válku je otec v odboji. Zprvu sbírá a předává informace pro ještě svobodnou Jugoslávii a dále pak pro exilovou Benešovu vládu. Díky statečnosti svých spolupracovníků, lékařů Baboka, Procházky a Jugoslávce Gjuriče, kteří ho po svém zatčení neprozradili a byli odsouzeni za odboj k smrti a popraveni, otec přežívá jako zázrakem rozbití této skupiny. Společně s lékaři Raškou a Málkem je pak napojen na protektorátního ministerského předsedu Eliáše. Po Eliášově popravě a rozbití tohoto spojení nachází kontakt na ilegální buňku komunistické strany a do konce války je aktivní v komunistickém odboji. Po skončení války vystupuje ještě před „vítězným únorem“ z komunistické strany, protože poznává její duchovní prohnilost a neupřímnost. Za svoji odbojovou činnost byl navržen na vyznamenání, ale komunisté mu odchod z jejich strany a kritiku jejich činnosti neodpustili. Po „vítězném únoru 1948“ bylo řízení o jeho vyznamenání zastaveno. Dostal ho teprve po sametové revoluci.
Víru ve význam vědeckého poznání však neztrácí. Je si vědom debaklu eugeniky kvůli jejímu obludnému zneužití nacizmem. Také nároky marxismu být vědeckou disciplínou byly těžce zprofanovány, obzvláště hrozivě propagací falešných pseudoobjevů Lysenka a jeho následovníků. Tím otec, stejně jako další poctiví vědci, např. Sekla, trpěl. Otec však správně chápal, že tyto a další problémy jsou mravním selháním celé společnosti a ne vědeckého poznání. Nicméně optimismus o vlivu vědeckého pokroku na společnost musel po druhé světové válce poněkud vyblednout i u něho, jako u všech hlouběji myslících osob.
Po ztrátě sympatií s myšlenkami i praxí komunismu se otec stává, pod vlivem Syllaby, Charváta a dalších lékařů, zednářem. Velmi na něj zapůsobil výrok (tradovaný nejméně od založení Lože Národ), že mezi zednáři pozná nový člen 9 z 10 Bratrů v Zednářském Řádu jako lidi slušné, kdežto ve společnosti jako celku je tento poměr obrácený. Duchovně je můj otec před vstupem do Řádu i po něm člověkem hledajícím hlubší duchovní pravdy. Seznamuje se s knihami všech pěti hlavních náboženství. Stejně jako na mě i na něho zapůsobily nejvíce Hovory Konfuciovy. Zná i Korán, texty budhistické a hinduistické.
„Vítězný únor 1948“ je pro otce zdrojem utrpení, stejně jako pozdější rozhodnutí Zednářského Řádu „uspat se“ – laicky znamená „ukončit činnost“, protože morálně se legitimní pokračování Řádu v novém totalitním systému, které se nejdříve zdálo jen velmi nesnadné, stává nemožným. Otec vzpomínal, že na poslední Práci Lóže Národ mnoho Bratří po rituálním zhasnutí světla plakalo.
Náš Řád byl v roce 1951 uspán, ale není zcela mrtev. Bratři udržují osobní kontakty a někdy pořádají i improvizované Zednářské Práce. Jedna taková skupina zednářů, hlavně zahrnující členy plzeňské Lóže Dobrovský, se schází občas v Mariánských Lázních, kde schůzky pomáhá organizovat Bratr Mates, vedoucí tamního balneologického ústavu. Mistr Lóže Dobrovský Bratr Sloboda tam vedl dokonce konferenční Práci. Druhým místem, kde se skupina Bratří po rozpuštění Řádu scházela, byly Pastviny v Orlických horách. Tam se také, dle vzpomínek otce, několikráte konala, v lese blízko pevnosti Adamova Hora, neformální Práce. Byla doslova, nikoliv jen obrazně, Práce pod širým nebem. Zejména vzpomínám na osobnost Bohouše Herana, violoncellistu a Hudebníka Řádu. Já si vzpomínám i na jedno setkání otcových známých, většinou značně starších pánů, v černém a v bílých košilích, v Praze ve vile mého dědečka. Doma se, s výjimkou vyprávění mého otce, když jsme byli sami, o zednářství vůbec nemluvilo.
Na počátku let šedesátých je otec pozván na ministerstvo vnitra a dostává (s hrozbami odmítne-li) nabídku spolupráce s StB. Tu odmítá doporučeným dopisem, jehož text mi dal přečíst, než ho soudruhům z ministerstva vnitra poslal. Po více než roce je otec zatčen (spolu s několika přáteli – ne zednáři) a odsouzen pro podvracení republiky, přechovávání samizdatů a podobné záležitosti. Než začali s protokolovaným výslechem, tak první věta, kterou mu řekli, byla: „To jste si nemyslel, když jste nám odmítl spolupráci, že vás sem tak brzo dostaneme.“
Po odsouzení je otec vězněn po dva roky na Slovensku v Ilavské věznici. Posléze tam zastává funkci vězeňského lékaře. Pro svoje výsledky jako vězeňský lékař je na žádost ředitele Ilavské věznice propuštěn. V Ilavské věznici sdílel otec část času celu se slovenským katolickým knězem, který dříve studoval a pracoval ve Vatikánu. Vyprávěl otci o dokumentu, na který narazil ve Vatikánské knihovně. Dokument hovořil o Ježíšově pobytu v Alexandrii před návratem do Palestiny. Označoval Ježíše za významného Alexandrijského τθεράπευτές. Znamenalo to lékaře či léčitele nebo významného člena Alexandrijské větve Essenských, která se nazývala „Therapeutes“. V každém případě byl kněz svým nálezem nadšen a chtěl jej publikovat. Nadřízení mu to vymluvili s odůvodněním, že „laická veřejnost by si to špatně vykládala“. Můj otec si před tím i potom velice vážil Ježíše jako historické osobnosti.
Ve vězení se otec nakazil tuberkulózou, ze které se po propuštění léčí. Řád byl v té době už nějakou chvíli uspán, ale mrtev nebyl. Po dobu, co byl otec vězněn, dostávala naše rodina od zednářů peněžní podporu, snad hlavně od Bratrů z Lóže Dobrovský v Plzni. Pro mě je to dodnes to nejvýmluvnější svědectví o síle morální tradice v našem Řádu.
Jedno z posledních setkání Bratrů Zednářů před sametovou revolucí se konalo v počtu 8 osob v bytě mého otce a jeho druhé manželky Marieny na Pankráci v létě 1968. Probírala se otázka, zdali je již vhodné požádat o legalizaci Řádu. Bylo rozhodnuto vyčkat, jestli nedojde k ruské invazi nebo k jinému nepříznivému zvratu a Československo bude svobodné. K invazi došlo. Československo svobodné nebylo. Přeživší Bratři, se kterými byl můj otec v kontaktu, se sešli znovu až po sametové revoluci.
V letech „normalizace“ po roce 1968 byl můj otec chartista, což nebyla pro člověka již jednou vězněného pro politické přestupky, maličkost. Ztrácí práci v Praze a musí jezdit do zaměstnání do Příbrami a pak do Benešova. Příkladnou oporou je mu v těžkých letech normalizace a po té do konce dlouhého života jeho druhá žena Mariena.
Po Sametové revoluci je otec jedním z 28 bratří, co znovu vnesli do Řádu světlo. Má adresy Bratří, zjišťuje kdo je ještě živ, svolává je. Pak se scházejí k přípravě obnovy, někdy i v jeho bytě. Z 28 ještě žijících Bratří je jen 19 v dostatečném zdravotním stavu schopných zahájit zednářský rituál znovuvnesení světla do lóží. Rituálu znovuotevření třicet devět let uspaného Řádu se na Hradčanském náměstí účastnili také hosté ze zahraničních obediencí, například z USA a Finska. Byla to tedy mezinárodní událost. Znovu vznikly tři předválečné Lože: Národ, Most a Dílo a jedna slovenská lóže. Řád se poté snažil získat co nejrychleji nové členy. Měl za první republiky asi kolem tisíce členů, po druhé světové válce jich bylo snad 500. Pro účast na rituálním znovuotevření po sametové revoluci zůstalo 19 členů. Noví Bratři byli poté rychle přijímáni nejdříve z těch osob, které přeživší Bratři osobně znali.
Otec byl zvolen třetím Mistrem Lóže Národ, po Jiřím Syllabovi (ten se stává Velmistrem Řádu) a po Václavu Rejholcovi. Po dvou letech přestal být Mistrem Lóže, ale pak se k této funkci na rok znovu nečekaně vrátil. Je to proto, že nově zvolený následující Mistr Lóže Národ nečekaně rezignoval na počátku první Práce, kterou měl vést. Otec uklidnil vzniklý zmatek mezi Bratry a „ujal se Mistrovského kladiva“, to jest mistrovské úlohy, na další rok. Dle Bratra Jana T. provedl odvážný krok tím, že poskytl maximální prostor nově přijatým mladým Bratrům. Mezi Bratry, které osobně přijal do Řádu, byl i budoucí Mistr Lóže Národ a Veliký Mistr Veliké Lóže České republiky Petr Jirounek.
Otec byl Mistrem Lóže Národ, ale jeho vliv na Řád jako celek byl v prvních letech Řádu malý. S několika Velmistry a s jedním zástupcem Velmistra měl zásadní rozpory, jak má Řád vypadat. Otec prosazoval větší otevřenost Zednářů k veřejnosti a sloučení s dalšími Lóžemi existujícími v Čechách. Jeho návrhy a myšlenky se uskutečňovaly mnohem později. Petr Jirounek, když se stal Velmistrem, byl inspirován ve své decentralizující reorganizaci Řádu i tátovým názorem, jak by Řád měl vypadat.
I když na konci svého života otec již nemohl na Práce lóže docházet, sleduje dění v Řádu s nesmírným zájmem. Vždy po Práci Lóže Národ v pondělí si ode mne nechával v úterý vyprávět o dění v lóži a Řádu. Velmi vítal i návštěvy členů Řádu, zejména Petra J., Petra K. a Martina G. Podporuje akt sloučení Řádu s další Zednářskou obediencí – to jest organizací – která vznikla po sametové revoluci. Ostatně toto sloučení implicitně navrhoval otec již na jedné z letních Jánských slavností v letech devadesátých, která byla konána na zámku Kozel.
Otec se dožil 97 let. Dvě otcovy vlastnosti vynikaly: nebojácnost a láska k pravdě, s ní spojená pak byla láska k vědě. Napsal celkem 301 vědeckých článků a šest vědeckých knih. Ke konci života pak napsal svoje paměti pod názvem „Symptomy bezmoci: vzpomínky“1. Kapitola „Nejtěžší zkouška“ popisující dobu od jeho zatčení do propuštění z Ilavské věznice byla napsána dvakrát. Jednou ji psal během své návštěvy u mne v Chicagu, USA. Tehdy nechtěl, aby, v případě domovní prohlídky v jeho pražském bytě nebo dalšího zatčení, byl u něj nalezen text naprosto pravdivý, ale svými fakty tvrdě odsuzující „normalizační“ režim. Po sametové revoluci dopsal znovu druhou verzi textu svého nejtěžšího pronásledování. V této době dále napsal druhou knihu vzpomínek, osobnější a optimističtější nazvanou „Střípky naděje“2. Vyšla v nakladatelství OMIKRON v roce 2004.
Otec měl velice rád klasickou hudbu. O té soudil, že neodmyslitelně patří k Zednářství. Velmi si vážil i poezie, zejména báseň Otokara Březiny „Stavitelé chrámu“ považoval pro Zednáře za důležitou. Za svoji odbojovou činnost byl, ale až po sametové revoluci, vyznamenám členem spolku Chartistů.
Napsáno 19. 1. 2012; úpravy 3. 3. 2020, 7. 9. 2020, 13. 9. 2020.
syn Michal Wagner
1 Wagner, Vladimír: Symptomy bezmoci: vzpomínky. Praha: Galén, 2003. ISBN 80-7262-216-1.
2 Wagner, Vladimír: Střípky naděje. Praha: OMIKRON, 2004. ISBN 80-903563-1-1
