Jan Syrový byl jedním z vrcholných armádních činitelů v zednářských řadách. Své působení spojil s lóží Národ, jejímž byl členem od roku 1926, poté na chvíli kvůli útokům katolického tisku čestně kryl, aby členství roku 1928 znovu obnovil. V té době byl zároveň spolu s Přemyslem Šámalem a Josefem Schieszelem tím, kdo doporučoval vstup Edvarda Beneše do zednářského řetězu. Beneše pak doprovázel i na jeho slavné vystoupení v pražské německé lóži Harmonie. Zednářství mu bylo připomínáno i v době, kdy byl česko-slovenským premiérem…
Jan Syrový pocházel z Třebíče, narodil se v rodině klempíře. Střední školu absolvoval v Brně, jednalo se o studium na stavebního technika, zakončené maturitou, na České vyšší průmyslové škole. Syrový odjel pracovat do Varšavy, která se nacházela v Rusku, resp. v ruské části někdejšího Polska. Pracoval ve stavební firmě a upnul se k dalšímu studiu. To se týkalo progresivního železobetonového stavitelství a po jeho úspěšném absolutoriu nastoupil těsně před první světovou válkou jako stavební technik do varšavské státní stavební kanceláře. A odtud se také přihlásil jako dobrovolník do ruské armády, kde slavil řadu úspěchů a brzy se dočkal povýšení. Jednalo se o tzv. starodružiníka, tedy legionáře, který byl v Rusku usedlý a spoluvytvářel zahraniční vojsko, nikoli o válečného zajatce či přeběhlíka. V slavné bitvě u Zborova přišel o oko, a černá klapka s páskou se pak staly jeho markantem, navíc odkazujícím na vzývaného vojevůdce Jana Žižku.
Jan Syrový se stal velitelem československých legionářů v Rusku. Byl povýšen na generála a v této funkci absolvoval sibiřskou anabázi, roku 1920 se spolu s ostatními legionáři vrátil oslavován do Československa. Kariéru v oboru stavitelství zaměnil trvale za tu vojenskou. Z pozice zemského velitele přešel do Hlavního štábu československé branné moci, jemuž řadu let velela francouzská vojenská mise, stal se jeho prvním českým velitelem. Roku 1933 přešel do pozice generálního inspektora československé branné moci.
V období Mnichova, ač voják, uvažoval realisticky. Nevěřil, že by armáda byla schopna odolat německému útoku, chtěl bojovat, ale po boku spojenců. Jinak mu boj nedával smysl. Nakonec stanul v nejhorší chvíli v čele úřednické vlády. Po Benešově abdikaci se také o něm uvažovalo jako o možném příštím prezidentovi, ale poměry druhé republiky nakonec nepřály volbě ikonického legionářské hrdiny. V době své druhé vlády vykonával i ústavní funkce prezidenta republiky. V premiérském úřadě vytrval až do konce listopadu 1938, kdy po zvolení Emila Háchy prezidentem předal post předsedovi agrární strany Rudolfu Beranovi. Sám pak v jeho vládě působil jako ministr obrany, který byl přímo konfrontován s obsazením zbytku Čech a Moravy 15. března 1939. Byl to on, kdo vydal příkaz, aby nebyl kladen odpor. Další osud Jana Syrového ovlivnilo pár chvil dne 16. března 1939. Tehdy generál Syrový přišel na Hrad a byl vyzván, aby šel s příslušníky wehrmachtu do takzvaného královského křídla. „Když se otevřely dveře, vyšel z nich prezident Hácha. Syrový byl pak vyzván, aby vstoupil do místnosti. Zjistil, že u okna stojí Hitler, který šel proti němu a řekl mu, že se ta okupace stát musela, že to jednou pochopí a že českému národu se pod jeho patronací povede dobře. A podal mu ruku. V tu chvíli vznikla ta známá fotografie.“ Fotografie se objevila druhý den v novinách a v tu chvíli se z hrdiny stal nenáviděný zrádce. Stáhl se z veřejného života a válku prožil ve své vile v Dobřichovicích. Do odboje se nezapojil, ale se souhlasem dalšího zednáře – generála v čele vlády – Aloise Eliáše – převedl ohromné prostředky z fondu sociálního ústavu legionářského pro potřeby odboje a podporu rodin perzekuovaných odbojářů.
Po válce patřil Jan Syrový mezi první zatčené, byl viněn z vlastizrady. Souzen byl společně s Rudolfem Beranem. Za vinu mu bylo dáváno to, že v březnu 1939 nenechal zničit vojenský materiál, který pak padl do rukou Němců. Bylo to více než 1500 letadel, přes 500 protiletadlových děl, téměř 500 tanků, desítky tisíc kulometů a přes sto tisíc pistolí. V čase, který na to Syrový měl, tento materiál technicky zničit nešlo, jednalo se o politickou odpovědnost, kterou jako ministr národní obrany měl. Roku 1947 měl Syrový dostat nabídku, že bude-li vypovídat proti Rudolfu Beranovi, o kterého jako hlavu agrárníků šlo v procesu především, může vyjít s nižším trestem, nebo zcela bez trestu. To Jan Syrový odmítl. Nakonec dostali oba stejně vysoké tresty – 20 let ve vězení, propadnutí majetku a občanských práv. Zároveň byl degradován na vojína.
Syrový strávil ve věznicích Valdice a Mírov celkem 15 let, propuštěn byl na velkou amnestii roku 1960, neměl nárok na penzi, takže začal pracovat jako vrátný. Díky pásce přes oko byl lehko identifikovatelný až do své smrti roku 1970.
Jana Čechurová
