Při procházení seznamu jmen bratří, kteří byli členy Lože Národ, narazíme také na jméno architekta, které mi, coby chlapci pocházejícímu ze Zlína, rezonovalo ve všedním životě vlastně každý den. Jeho jméno nesla i jedna z ulic, na které jsem trávil své dětství. Ani ve snu mě tehdy nenapadlo proháněje se po „Kotěrce“ na kole, že je pojmenována nejen po významném českém architektu, ale i zednáři Janu Kotěrovi. Stejně tak mě nikdy ani nenapadlo, že když navštěvuji svého spolužáka u něj doma, že se nacházíme v jediném posledním zachovaném Kotěrově dělnickém domku s mansardovou střechou, který svojí okrovou omítkou vyčníval ze záplavy zlínských cihlových domků.
Jan Karel Zdenko Kotěra se narodil v Brně 18.prosince 1871 do smíšeného, česko-německého manželství. Vychováván byl v německých školách nejprve v Dolních Zálezlech a v Ústí nad Labem a potom na státní průmyslové škole, Odborné škole stavitelské v Plzni. Odmaturoval v roce 1890 a přešel do pražské projekční kanceláře, kde záhy profesor Freyn odhalil jeho talent a spolu s baronem Mladotou ze Solopysk se stali jeho mecenáši a vyslali jej na další studia, tentokrát na vídeňské Akademii výtvarných umění u profesora Wagnera. Zde se také setkává například s Adolfem Loosem a Jožou Plečnikem. V roce 1897 získává velmi prestižní tzv. Římskou cenu, která je spojena se stipendijním pobytem v Říme. Odtud si Kotěra přiváží spoustu skic a materiálů, ze kterých později čerpá. Touto cestou také končí jeho učednická léta.
Po návratu do Prahy působí na pražské uměleckoprůmyslové škole, kde mezi jeho žáky patří například Josef Gočár, později byl Kotěra jmenován profesorem na Akademii Výtvarných umění a zde mezi jeho žáky patřil například František Lydie Gahura.
A teď zase malá odbočka na Moravu, do Zlína, který je v těchto letech na počátku nové éry. Tomáš Baťa položil základ novému obuvnickému gigantu (alespoň na tehdejší dobu). Rozvoj a přerod rodinné firmy na továrnu s sebou nese potřeby rozvoje infrastruktury a celého města jako takového. Spolu s obuvnickým závodem zde rostou strojírenské podniky, papírna, koželužny a do Zlína proudí z blízkých valašských vesniček i z dalekého okolí zájemci o práci i s celými rodinami. A to s sebou nese i potřebu bydlení pro tyto lidi. Baťa proto v roce 1915 oslovil mezi jinými architekty i Jana Kotěru a ten přišel s urbanistickým a regulačním plánem dělnické čtvrti Letná. Jeho plán určil první ulice a ty byly v průběhu dvacátých a raných třicátých let obestaveny tolik pro Zlín charakteristickými jedno, dvoj a čtyřdomky z cihel. Pro zajímavost, celkově těchto domků bylo ve Zlíně postaveno něco okolo 2000 a jejich životnost byla plánována na 20. let. Poté měly být dle plánů strženy a vystaveny nové, modernější. Domky, které nebyly zničeny v druhé světové válce stojí dodnes, tedy zhruba sto let. Jsou průběžně rekonstruovány, přestavovány, ale stále zde stojí spousta původních, skoro nedotčených staveb. Finální podobu čtvrti Letná vtisknul v třicátých letech již zmíněný František Lydie Gahura. Další významnou stavbou na území Zlína, která pochází z dílny Jana Kotěry je i vila Tomáše Bati, která patří k nejdůležitějším zlínským historickým stavbám. Baťa ji nechal vystavit již v roce 1910 dle návrhu místního stavitele Františka Nováka, záhy však celý projekt nespokojeně zastavuje a oslovuje právě Kotěru, aby přepracoval původní návrh a vzniká tak dům, kde se snoubí populární koncepce anglického rodinného sídla a Kotěrův tolik oblíbený neoklasicismus. A byla to právě spolupráce na této stavbě, která odstartovala další Kotěrovy aktivity ve Zlíně. Jeho jméno se tak zapsalo trvale do historie města, Stejně jako jména Karfík, Gahura, Kubečka a Le Corbusier, který sice nepůsobil nijak aktivně v projekční činnosti, avšak byl jakýmsi tichým pozorovatelem, rádcem a obdivovatelem zlínských architektů.
Ale abychom se navrátili k Janu Kotěrovi a nezůstali jen obdivovat valašskou cihlovou zástavbu. Pojďme si uvést některé příklady jeho tvorby zde v Praze. Jednou z jeho modernistických staveb je Villa Bianca na Praze 6. Pro vaši představu, je to vila v dnes uzavřeném komplexu obytných budov ruské ambasády v místech, kde Korunovační přechází v ulici Pod Kaštany.
Dalším objektem, který můžeme v Praze vidět je Peterkův dům na Václavském náměstí. Již od roku 1900 byl sídlem Lidové Banky a v jednom z bytů žil bankéř Peterka – podle něj je dům pojmenován. Stavba je vystavěna v secesním stylu a v době svého vzniku byl terčem ostré kritiky pražských architektů.
Asi nejznámější stavbou, která vyrostla v Praze podle Kotěrova návrhu je budova právnické fakulty UK. Projekt vznikl již v roce 1907, ale samotná stavba byla zahájena až po Kotěrově smrti a vedl ji architekt Ladislav Machoň, jenž plně respektoval Kotěrův návrh. Snad se můžeme domnívat, že ve štítu budovy spatřujeme Deltu, kterou by Kotěra vyjadřoval svoji příslušnost k našemu řádu.
Musím uvést samozřejmě i Kotěrovu vlastní vilu na Hradešínské ulici č.p.6. Kombinuje hrubou omítku a režné zdivo a vévodí ji jakási vstupní věž.
Kotěrovo působení se neomezuje jen na Prahu. V Prostějově můžeme nalézt monumentální Národní dům, jež slučoval spolkový, divadelní a jinak kulturní život města. V Hradci Králové vyrostl pod jeho vedením Okresní dům, Muzeum a drobné stavby na Pražském mostě přes Labe.
Zajímavou epizodou je i realizace (chcete-li nerealizace) vily Karla Kramáře a jeho manželky Naděždy na Krymu v městě Barbo. Zřejmě jedním z důvodů byla jakási blízkost Karla Kramáře k našemu řádu – Kramář oslovil Kotěru s přáním, aby vilu navrhl. Dnes můžeme čerpat informace pouze z archivu NTM, popřípadě ze soukromé korespondence Kramáře, Kotěry, společného přítele Machara (také Z.) takže slovy kurátorky Stehlíkové můžeme číst: „Všichni badatelé dodnes mylně soudí, že Kotěra projekt vily na protest proti nekompetentnímu zasahování paní Kramářové nedokončil a že byl realizován cizí návrh.“ Podíl Jana Kotěry na výsledném projektu krymské vily se ale nijak rekonstruovat nepokouší, pouze konstatuje, že „porovnáme-li dobové fotografie hotové vily Barbo s Kotěrovými projekty, zjišťujeme, že styl odpovídá linii Kotěrovy patetické monumentální tvorby.“ V korespondenci mezi Kotěrou a Kramářem se můžeme číst také Kramářovu prosbu, aby paní Naděždě vyhověl, ustoupil a projekt dokončil: „Vám nebude těžkým, učiniti mně něco kvůli z přátelství ke mně. Že se nemýlím?“ Odpovědí mu byly Kotěrovy řádky: „Nebude-li se Vám a Vaší paní své (můj návrh) líbiti, přiberu si k sobě renesančního pomocníka, mám zde takového, jest mi přítelem.“ O koho šlo, se dnes již nedozvíme. Celou korespondenci mezi Kramářovými a Kotěrou uvádí ve svém článku „Mými principy, mojí řečí, mým slohem“ Ladislav Zikmund Lender.
Kotěra nebyl jen zakladatelem českého architektonického modernismu. V jeho návrzích můžeme dnes najít i odkazy na gotiku a antiku. Tím byl pro mnohé své současníky rozporuplným a byl terčem časté kritiky. Byl samozřejmě urbanista, kreslíř, malíř, válečný aktivista ve spolku Mánes. Zemřel 17. dubna 1923 v Praze a je pochován na Vinohradském hřbitově.
Dne 4.4. 6022 přednesl na RP:. LN:. Filip Ob.
