Národohospodář Jan Dvořáček nám může sloužit jako příklad muže, který se snažil vždy držet prst na tepu doby. Jeho přínos k etablování československého zahraničního obchodu byl mimořádný, a to v různých dobách. Jeho zednářská aktivita je spojena především s „podnikatelskou“ lóží Dílo. Dvořáčkův o šest let mladší bratr Josef (1893–1948), významný brněnský pedagog a spoluzakladatel brněnského vysokého pedagogického školství a školní inspektor, ruský legionář, byl zas trvale spojen se zednářstvím v moravské metropoli.
Jan Dvořáček se narodil 12. listopadu 1887 v Letovicích na Blanensku, do Prahy odešel studovat techniku, strojní inženýrství, ale zaměřil se již tehdy i na národní hospodářství. Po absolutoriu pracoval v průmyslové praxi, výrazné je jeho působení ve Zbrojovce Brno, odkud dodával informace pro domácí odboj za první světové války. Jako radikálně naladěný mladočech měl blízko především k Františku Sísovi, který jej získal nejprve pro mladočeskou rezistenci jako informátora. Spolupracoval na situačních zprávách, které byly posílány Vladimíru Sísovi do Sofie. Je možné, že se se sourozenci Sísovými znal již z doby brněnského mládí. Z Brna Dvořáček narukoval do Puly jako námořní inženýr. Na podzim roku 1915 byl přeložen do velké muniční továrny v Dolním Rakousku, odkud dodával Maffii zprávy, vypracovával i zprávy o zbrojní výrobě v celém Předlitavsku. Později koncipoval také zpravodajský materiál o poměrech na frontě a do Paříže, jako sídlu zahraničního odboje, informoval mj. o výrobě bojových plynů a přípravě plynové války.
S příchodem Aloise Rašína a Františka Síse do vrcholných pozic v mladočeské straně se Dvořáček stal členem jejího výkonného výboru, dále pak pokračoval i v rámci národní demokracie, za níž byl v letech 1925–1926 poslancem a ministrem. Patřil ve straně k ryzím pragmatikům. Právě spolupráce se Sísem a činnost v odboji jej přivedly do první garnitury svobodných zednářů, do lóže Národ, profesní zakotvení pak jej nasměrovalo, stejně jako Rašína, dále do lóže Dílo.
První republika mu otevřela nové možnosti. Kariéru v centrálních státních institucích začal jako odborový přednosta Kontrolního a kompenzačního úřadu pro mezinárodní obchod při ministerstvu obchodu, odkud roku 1920 přešel do Úřadu pro zahraniční obchod, kde vedl slovanské oddělení zaměřené na hospodářské vztahy s východní Evropou. Po dvou letech přešel na ministerstvo zahraničních věcí, kde vedl národohospodářskou sekci a zastával funkci zplnomocněného ministra pro sjednávání obchodních smluv. V druhé Švehlově vládě zastával post ministra obchodu a živností. Dvořáček byl skutečně klíčovou osobností mnoha mezinárodních jednání, kde často přímo po boku Edvarda Beneše zastupoval československé zájmy, ať již v Rapallu (Janovská konference), ve Společnosti národů nebo při jednáních s Rakouskem, Maďarskem, Polskem či státy Malé dohody nebo osobně s Mussolinim. Ekonomické diplomacii se Dvořáček věnoval i teoreticky a publikačně (Československo a jeho obchodně-politické problémy, Praha, 1932; Obchodní smlouvy mezistátní, I–III, Praha, 1923).
Na podzim roku 1926 nastala v jeho životě zásadní změna. Z politiky a veřejného sektoru odešel do privátní sféry, přijal nabídku Živnobanky a stal se ředitelem jejího průmyslového oddělení. Spolu s Jaroslavem Preissem se však stále snažil zlepšit postavení národně demokratické strany, která trvale slábla. Ve 30. letech příslušel k okruhu časopisu Demokratický střed. S rodinou zakotvil v Bubenči, na dnešním Puškinově (tehdy Uralském) náměstí, v okolí bydlela a společensky se stýkala celá řada osobností bankovního světa a také zednářského světa.
V roce 1938, když se Jaroslav Preiss ve změněných poměrech vzdal přímého vedení Živnobanky, jej Jan Dvořáček v čele tohoto finančního kolosu nahradil a ve funkci vrchního ředitele vydržel až do konce druhé světové války.
Jeho kariéru kupodivu nezastavily ani poválečné změny ani Únor 1948. K novému režimu byl Dvořáček loajální, stal se propagátorem nových ekonomických vztahů mezi Československem a Sovětským svazem a výrazně se angažoval ve Svazu československo-sovětského přátelství. Téměř symbolicky zemřel na služební cestě ve vlaku mezi Moskvou a Kyjevem 22. července 1956.
Jana Čechurová
(článek původně zveřejněn v časopisu Svobodný zednář)
